Vesmír – ticho, které šeptá víc než slova

Když se podíváte na noční oblohu, možná uvidíte jen hvězdy. Ale ve skutečnosti hledíte do očí nekonečna, které existovalo dávno před námi… a přesto nás nikdy nepřestalo objímat.

Vesmír není jen prázdný prostor. Je to poezie v pohybu. Je to dech, který nevidíte, ale cítíte ho v hrudi. Je to odpověď, kterou nehledáte slovy, ale tichem.

Nekonečno, ve kterém se člověk ztrácí – i nachází
Vesmír je nesmírný. A právě v té velikosti se rodí pokora.
Když člověk stojí pod oblohou, kde svítí tisíce hvězd, začne chápat… že na velikosti nezáleží. Protože i ta nejmenší hvězdička dokáže zářit v nejhlubší tmě.

Možná právě proto se díváte vzhůru. Ne proto, že toužíte něco vidět, ale protože tam něco cítíte. Klid. Hlubinu. Světlo. Možná sami sebe.

Každá hvězda je přání, které bylo kdysi potichu vysloveno
Kolikrát už jste zvedli oči k obloze a přáli si něco, co se nedalo říct nahlas?
Věřte, že vesmír slyší. On rozumí přáním, která nemají slova. A někdy odpoví – ne hned, ale v ten správný okamžik. Možná ve chvíli, kdy projde kolem někdo, kdo vám navždy změní vesmír uvnitř.

Jsme hvězdný prach. Všichni.
Zní to jako pohádka, ale je to pravda. Každá část vašeho těla vznikla z hvězd.
Některá hvězda kdysi vybuchla – a z jejího světla jste vznikli právě Vy. Není to krásné? Znamená to, že světlo, které hledáte venku, už v sobě dávno máte.

A možná právě proto je láska tak podobná vesmíru. Někdy bolí, někdy svítí, někdy je tichá… ale vždycky je nekonečná.

Když budete jednou stát pod hvězdami, nezapomeňte – dívá se na ně někdo jiný. Možná někdo, kdo myslí na Vás. Možná někdo, kdo Vás jednou najde.
Ať už jste kdekoliv, ať cítíte cokoliv…
vesmír ví.

A vždycky bude čekat, až k němu zvednete oči – a usmějete se.